Sypu si popel

AŽ se stydím. Mílovými kroky se blíží roční výročí mého posledního zápisu do blogu a nadšení z představení divadla Husa na provázku. Až teď jsem vyslechla hlasy, které mi v průběhu roku připomínaly, že nechávám své psaní ležet ladem. Důvod je taky ten, že už nejsem v zaměstnání, nejsem ani unavená, ani těhotná, ani oteklá, nemotorná nebo spící. Jenom trošku při těle. Rok 2008 byl v mnoha směrech dost zvláštní. Dlouho jsem nevěděla, že jsem těhotná. Dalších asi půlroční etapu jsem zvládala fyzicky v klidu, zato psychicky mě pracovní vytížení, zřejmě hormonální kotrmelce i někteří kolegové vyváděli z míry. Zvládli jsme přesto zaletět na víkend do Dublinu, na dva dvanáct dní do tuniského Sousse (never more) a na pár dní do Bad Gastein v rakouských Alpách. Taky jsme si s holkama střihly nejen březnový vojenský výlet do mutěnického sklípku, ale i červnový vyřezaný pubertální skok do Bruselu. Holky a děti byly také osazenstvo letošního Starova. Úplně poprvé se sešlo 10 ženskejch a asi sto dětí.

No a těhotenské finále, které se protáhlo snad až o tři týdny, už probíhalo na pokraji nervového zhroucení. Každý den jsem čekala, kdy to přijde. Když už člověk prošvihne všechny možné i nemožné termíny, začne si skutečně myslet, že snad v životě neporodí. Je to tak. Vím to. Nakonec se povedlo všechno: v práci jsem zůstala až do doby, dokud to bylo ještě legální, a Hordíček se narodil celý, zdravý i bez zářezu skalpelu do mého břicha. A od té doby kolem něho skáčeme, vznášíme se a usmíváme jako telátka.

AŽ mě mrzí, že jsem smrskla uplynulý rok do tří odstavců, když se v něm narodilo tolik dětí, co znám (Amálka, Jáchym, Adam, Steli, Viktorka, Mikuláš, Eda a Kevin), ale na druhou dobře, že mu věnuji alespoň letmou rekapitulaci. Nee?

Stavrogin je ďábel

Znáte to. Když se věci stávají, děje se tak najednou. Lidé potřebují nakupovat, stát fronty na záchod, vybírat z bankomatu a telefonovat ve stejný moment, kdy máte vy nohy křížem. Celou dobu před tím, ani potom jako by nebyla pro tyto činnosti vhodná chvíle. Lyžaři zásadně lyžují v houfech, aby si společně cestou dolů užili pohledu na prázdné vleky a aby se všichni společně postavili dole do fronty a hromadně si dupali na lyže. A takovéhle nakupení se uskutečnilo u nás minulý víkend.

Během čtvrtka přijela dlouho očekávaná výprava z Dublinu. Honzův bývalý kolega Radečku slavil třicetiny a vzal s sebou z Irska do Prahy všechny své francouzské ovečky, které se více či méně mihly v brasserie Chez Max. Přijela Camille, přijela Bene, přijela Aurélie, AnnMarie a přijel Jerome. Maxovi se z toho muselo špatně sňupat celý víkend. Zvládla jsem s nimi hospodu jen ve čtvrtek a stačilo mi to bohatě, páteční kocovinka mě spolehlivě doprovodila až do Brna. Francouzům moc chutnaly české vánočky a české koláče z mlíčáku ve Vodičkově ulici a myslím, že si nemohli přát lepší servis než který jim předvedli tři vyčerpaní čeští průvodci a pečovatelé v podobě Radka, Honzy a Aleše.

V polovině prosince na mě Vráťa udeřil. Něco ve smyslu: „Přijeďte už kurňa do Brna“. Návnadou bylo Svlékání kůže v Divadle Husa na provázku. Kdo si pod tím nic nepředstaví, snad mu pomůže podtitul: Souborné uvedení projektu Sto roků kobry, jedenáctihodinová scénická freska na téma Dostojevskij. Po počátečním zaváhání, za které se dnes hluboce stydím, jsem řekla ano. Navíc jsem si mnula ruce radostí, že budu mít aspoň vánoční dárek pro Honzu. V lednu hráli jediný víkend. Hádejte který?

A tak jsme s Katkou ve tři odpoledne v pátek sedly do autobusu a jely do Brna. Na zahřátí pro nás Vráťa uchystal kus Antona Pavloviče Čechova Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně. Při vší úctě ke všem příbuzným hlavního hrdiny v České Třebové, byli jsme rádi, když po padesáti minutách spadla opona… Zato v sobotu ráno to vypuklo (Katčinu bolest v krku do toho ještě nepočítám). Nasnídali jsme se a v mlze vyrazili do Husy. Čekalo tam intenzívní nehynoucí celodenní úžasné energetické divadelní semletí. Osm dílů, boršč, pivo, víno, chleba s pomazánkou, jabka, koncert Jana Budaře… Raskolnikov- jeho zločin, Idiot I., Raskolnikov – jeho trest, Běsi I., Idiot II., Běsi II., Bratři Karamazovi I. a II. Jak říkal na začátku Vráťa: „Teď nás to pohltí a za jedenáct hodin vyplivne“. Zážitek z Fjodora Michaljloviče Dostojevského a možná víc z jeho pojetí Vladimírem Morávkem byl dokonce tak intenzivní, že nás to všechny tři vyplivlo po následující týden do pracovní neschopnosti. Do postelí a horečnatých stavů, do dávivého kašlání a chorobného blouznění, jako samotného Raskolnikova. Možná to nezní jako doporučení, ale věřte tomu, že zážitek je to nezapomenutelný… A oni už to stejnak budou hrát prý už jen jednou.

Foto 2x Janis Cakl

Netrpělivě a napjatě očekávané první dítě do rodiny, první vnouče pro babičky a dědečky a taky první neteř - přišlo na svět v pátek. Jmenuje se Amálka, snad už to není tajné, je hezounká a víc nevím! Až se dostanu z Dostojevského, třeba o ní napíšu víc.

Jsem ráda, že se mi podařilo vzít si z práce dva dny volna a dát se do kupy. Můžu si teď aspoň napsat něco do blogu, nastudovat brněnské herce, ať neustrnu jen na (incroyable) Simoně Pekové a postupem času třeba i konečně vlítnout na všechny ty slevy hader, které úspěšně už měsíc ignoruju, pustit si všechny série Sex and The City… a třeba i konečně jednou doposlechnout do konce tu nápaditou písničku Terezy Kerndlové.


A děkuji Janisovi za fotky!!

Přeskok z října do prosince

Bilance od 12. října. Kilo navíc: asi 5. Lyžování: 1x. Rozhovory: Václav Moravec, Meky Žbirka, Jiří Suchý, Tomáš Hanák, Iva Fruhlingová. Psychické vypětí z nich: 3. Zimní bunda: pořád žádná. Opice: 1 pořádná. Kocovina: 1 solidní. Výlet do Starova: 1 - velmi početný. Koncerty: 2 – Smíšený pěvecký sbor z Kostariky a Jan Budař + Eliščin Band. Dílů poslední série America´s Next Top Model: 9. Zahraniční návštěva: 1 – Simone z Dublinu. Filmy: jen 2 - Ratatouille, Blades of Glory. Textových materiálů od Vráti: miliarda. Vánoční dar: 1, jestli to klapne. Zapomněla jsem na něco?

Nejdelší, nejosobnější a zřejmě nejmilejší rozhovor: Václav Moravec

Několikaletou absencí v Praze jsem zapomněla na jeden příznačný zimní fenomén, který se jmenuje smrdutá tramvaj. Smůla, že využívám servisu tramvaje číslo pět, která jezdí jen s jedním vozem, a tak bývá často problém pro všechny cestující vyřešit dopravní otázku, jakmile se veze minimálně jeden houmlesák. Fakt se to nedá udejchat. A to si pořád myslím, že nejsem žádná baronka. Slabší žaludky zřejmě využívají alternativních dopravních prostředků. Dneska ráno jsem se málem rozervala nerozhodností, když se v momentě, kdy jsem vystupovala, ozvala rána jak z děla. Houmlesní týpek sebou říznul v deset ráno o zem a vzal to cestou dolů hlavou o sedačku. Za vteřinu se mu začala z hlavy řinout krev a ze mě se stal schizofrenik. Bezprostřední reakci vrhnout se k nebožákovi, zvednout ho a chytit mu hlavu (nebo já nevim co) zarazilo vzápětí zjištění, že by se mi k pánovým vlasům mohla ruka směle přilepit a ještě by to nemusel zvládnout žaludek. A když je takovej frajer, že je alkáč už dopolko, a ještě si to zranění uvědomil, tak ať si to nějak vyřeší. A sprostě jsem se odebrala otevřenými dveřmi ven. Pak jsem nad tím ještě chvíli přemýšlela a přemáhala pocity studu a trapnosti nad sebou samou, až nakonec jsem na to zapomněla. V podstatě z toho nic neplyne, snad jen to, že jsem si uvědomila, že ze všech těch chudáků, kterých jsem v životě potkala víc, než bylo potřeba, je mi těch pražských líto nejmíň.

Taky jsme byli ve Starově. Přijel Duby a novopečená paní Doubravová se psem Jonatánem, se kterými jsme oslavili jejich sňatek.

Přijeli Kroulíkovi, Joselovi, Terka s Markem, my s Honzou jsme také přijeli a přijela ještě Saša s Blážou. Sypal první sníh a bylo opravdu hnusně. Zahráli jsme Sázky a dostihy a různé kolektivní hry, které jsme si s holkama nacvičily před dvěma měsíci, a Katke, které bylo shodou okolností třicet, vařila jako bychom všichni právě přijeli z koncentráku. Ladem neležela ani nahořanská hospoda, ve které se mužstvo žen a mužstvo mužů vzájemně přelo, kdo je blbější, jestli má být prkýnko nahoře, nebo dole, a proč člověk potřebuje osobní volno, aby mu nehráblo. Tři cyklisté si neodepřeli malebný výlet jihočeskou krajinou se sněhovými vločkami v obličeji a promáchanými cvičebními cykloúbory.

A plynule se dostávám ke kultuře. Před dvěma týdny ve čtvrtek jsme vyrazili na koncert. Hrál Honza Budař a Eliščin Band. Tak se to zvláštně sešlo, že se z toho stal pomalu sraz ústeckoorlického gymnázia po 12 letech. Ke kulturnímu večeru jsem vyzvala Brumlu, Katke a Míšu na základě pozvání Jana Budaře, se kterým jsme se (vďaka Verče, jeho skalní fanynce a spojenecké duši) doumlouvali, že by nebyl špatný nápad mít ho u nás v redakci jako další šéfredaktorskou osobnost. To sice nevyšlo, zato koncert vyšel na sto procent a tímto mu chci udělat (samozřejmě masivní) reklamu, protože si to zaslouží. V životě bych neřekla, kolik se do něj vleze energie, vtipu, zábavnosti, muzikálnosti, živelnosti a smyslu pro to dotáhnout skoro každý projev mezi písničkami do absurdní trapnosti až k slzám. Smíchu samozřejmě. Myslím, že jsem se našla v koncertech malého formátu a na ty, kam se vejde víc jak sto lidí, už chodit nebudu.

Teď trochu skok - nerada bych totiž zapomněla na svou první lyžovačku po třech letech. Vyrazili jsme se ségrou, jejím Honzou a jeho bráchou. Nasát znovu tu atmosféru, vidět ty masy sněhu a spolu s polovinou okresu se potkávat, včetně sousedů, v Říčkách na sjezdovce, to jsou věci, který jsem si ráda nechala připomenout. Sice jsem tam chytla depku z toho, že mi to nejede, ale problém jsem bleskurychle napravila, a skluznice mých lyží teď můžou rovnou vyrazit na soutěž krásy. Doufám tedy, že na Slovensku, kam vyrážíme o Vánocích až do Nového roku, mě už nikdo nepředjede.

Na závěr si schovám příhodu z minulého týdne, kdy se konečně stalo to, co se prostě jednou musí zákonitě stát každýmu novináři. Jako by stres, který mě ubíjel z trémy nad představou rozhovoru s Jiřím Suchým, vycítil, že přišla ta správná chvíle. S panem Suchým jsme na začátku našeho půlhodinového povídání vesele probrali jeho zkušenosti s roztržitými novinářkami (všimněte si, že šlo vždy o ženy), kterým se rozhovor nenahrál, a plynule navázali na připravené otázky. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem po dvaceti minutách kontrolně zvedla to čertovo zařízení, abych zjistila, že tam všechna čísla stojí a červené světýlko nesvítí. Devastace, frustrace a chuť spáchat sebevraždu naštěstí začaly druhý den odeznívat. Za týden už bylo všechno v pohodě. Ale mám pocit, že by se z toho dalo vykřesat ponaučení: když se ti do něčeho nechce, nenech se do toho vnutit, protože šance, že to zmršíš, je maximální.

... a nakonec to dopadlo celkem dobře

Vila Vilekula a týden komunikace

Snad už to můžu otevřeně přiznat. Díváme se doma na VyVolené. Je to pro nás první ročník, takže se zpožděním prožíváme zřejmě to, co český národ před třema lety, když šou začínala. Krom toho, že mi to celé přijde jako zvrhlost, spoustu věcí nechápu, zúčastnění mi připadají na hlavu - a přece si dobrovolně udržuju jakýs přehled o situaci ve vile, naprosto mě fascinuje několik doprovodných skutečností.
Ještě mám v živé paměti, kdy jsem na Ovocném trhu před lety potkala na kaši rozsekanou pokročile těhotnou Terezu Pergnerovou s nepřítomným pohledem, jak velmi nejistě leze z auta. Její syn, pokud se nemýlím, se narodil závislý na heroinu. Zanedlouho poté pořídila česká celebrita pár exkluzivních fotografií do nejmenovaného časopisu Leo. Střih.

Píše se rok 2007. Tereza Pergnerová je respektovaná autorita. Afektovaná moderátorka po několika detoxech moralizuje a padají z ní trapné soudy ohledně chování Znuděnců. Televizní národ i hermeticky uzavřený barák poslouchají její výkřiky: "tak to ne, kopat do dveří, to fakt není fér a to se nedělá! Tady vážně přestává všechna legrace. Zamyslete se nad tím, jak se chováte."

Tereze našli sparing parťačku. Jmenuje se Diana Kobzanová. Nemám proti ní nic zásadního. Včera se jí povedl opravdu veselý kousek. Volal jí do pořadu divák, který se jí zeptal, jestli by se po měsíci zavřená v domě s kamerami sprchovala pořád v plavkách. Diana Kobzanová, svého času velká a otevřená osobnost časopisu Leo, na tento dotaz s cudným úsměvem odpověděla, že se příliš stydí na to, aby se na veřejnosti svlékala a proto, že by raději dala přednost oděvu...
Pak je tam ještě takový moderátorský kámoš - je mi ho trochu líto - který soustavně uprostřed věty zapomíná, o čem hovořil na jejím začátku, a podle toho vypadají ty konce. No a nesmím zapomenout na posledního, blonďatého sympaťáka. Myslím, že se jmenuje Libor a vyznačuje se zejména tím, že se na něj nedá dívat a když mluví, způsobuje husí kůži za krkem všem lidem ve vesmíru. Mají lidi v Čechách opravdu tak krátkou pamět a tak malou soudnost? Střih.

Můj uplynulý týden byl komunikačně velmi bohatý. Konečně jsme viděli Ester a Radkyse, jejichž vášeň pro brusle je zavádí až do Berlína na nějakou ultravymakanou dráhu, také jsme se sešli s Míšou a Tomášem, s nimiž jsme strávili pár dní na malajském perhentianském ostrově.
Když jsme se s nimi měli sejít, přihodila se celkem vtipná věc. Stává se mi občas, že posílám esemesky jiným lidem, nebo volám někomu na jiné číslo a pak se divím, s kým mluvím... Když jsme se blížili k příbytku Míši a Tomáše, kterým jsme měli zavolat, nějak jsem to zase nezvládla. Zkrátka jsem si po x letech popovídala se svou bývalou spolužačkou a kolegyní z bývalé práce a dověděla se, že je znova těhotná, pracuje a malý syn chodí do jeslí. Napadlo mě proto, že omyly nejsou zas tak špatná věc.
Ve středu dorazil k nám do redakce mistr světa a olympijský vítěz v rámci kampaně "osobnost šéfredaktorem". Rozhovoru jsem tentokrát byla ušetřena. Po hurá akci, kdy mi minulou středu v práci řekli, "zítra přijde Michal Horáček a uděláš s ním rozhovor," jsem tuto skutečnost přijala s upřímným povděkem.

V úterý jsme si se Zuzu udělaly dopolední setkání nad kávou. Využily jsme k tomu tiskové konference Dove. A už od začátku jsme si nebyly úplně jisté, zda jsme si nespletly planetu. Zuzka kosmetickou seanci, která připomínala setkání sekty hydratačního mýdla, s velkým sarkasmem bez přestávky glosovala, takže o zábavu jsme nepřišly. Navíc, když se musí člověk jakž takž tvářit a smích v sobě dusit... o to je to pak větší kůlna. (Vzpomněla jsem si na naše záchvaty smíchu se Špáťou, které nás v pubertě přepadávaly uprostřed vystoupení našeho pěveckého sboru a Novotnému šlehaly blesky z očí. Tam to bylo těžší v tom, že jsme musely předstírat zpěv). Nějak jsme ale nepochytily, proč tiskovku zahájila paní, která už tam nepracuje, a proč jsme prvních deset minut prezentace o antiperspirantech koukali na plátno s fotografiemi jejího měsíc starého miminka. Miminko v inkubátoru, miminko v postýlce, miminko zleva, miminko zprava, miminko nahaté, miminko čepičkou.

Tak a s Michalem a Katke jsme se domluvili na tom, že je absolutně nezbytně nutné (tedy pro polovinu výpravy, tzn. ne pro Katke a Honzu) odjet letos lyžovat! Píšu to sem schválně, aby to jako víc platilo. A nepustili jsme to k vodě.
No a to nejlepší si nechám na závěr. V pondělí přišel nový počítač, ano, právě na něm píšu. Ve středu dorazil modem a od čvrtka, kdy jsem úderem půlnoci zapojila všechny kabely, běhá internet! Jupí!